Den, kdy jsem měla nejpřipravenější prezentaci v životě

Fascinuje mě pečlivost, s jakou se moje skupinka Američanů připravovala na dnešní referát. Šlo o patnáctiminutovou prezentaci, kde každej přečetl svoji tříminutovou část a nijak při tom nereagoval na ostatní. Sešli jsme se během týdne čtyřikrát kvůli tomu, abychom si to společně nahlas procvičili. I potom byl šéf skupinky nervózní z toho, že jsme hrozně špatný a málo jsme to natrénovali. Dostali jsme 94 procent.

Moji americký spolužáci jsou strašně mladý a strašně odhodlaný. Třeba dvacetiletá holka, která si vymyslela nevýdělečnej megaprojekt informující studenty o politice a shání si na to vlastní stážisty. Nebo kluk, kterej kromě studia vysoký školy usilovně pracuje na tom, aby se mohl živit jako „designated hitter“, což je velmi výjimečnej hráč baseballu, kterej hraje výhradně na pálce. Nebo tři sta dalších takových. (Cizinec se pozná tak, že mu je nad 22 a je výrazně míň orientovanej na cíl.)

Spousta lidí má kariérní nebo i politický ambice a ta úporná snaha prosadit se v D. C. z nich úplně čiší. Jsem docela ráda, že tu zůstat nechci a můžu si místo nepřetržitýho networkování prostě užívat prázdniny. (Ale vizitky jsem si stejně pořídila.)