Den šeredného omylu

Vydala jsem se na návštěvu na českou ambasádu. Nejdřív jsem se děsila, že nestíhám, ale pak, když jsem zpovzdálí viděla vlajku a pořád jsem měla dvacet minut rezervu, jsem se rozhodla počkat, ať tam nestepuju moc brzo. Uběhla čtvrthodina, tak jsem se pomalu přišourala k bráně – ale co to vidím, všechny nápisy v arabštině?

Ona to totiž byla vlajka Kuvajtu, která – a na tom trvám! – zdálky a v bezvětří NENÍ ÚPLNĚ NEPODOBNÁ český vlajce.

Den, kdy si moje spolubydlící šla zase koupit nový boty

Zmiňovala jsem, že se mi osud po Berlínu odměnil a mám protentokrát štěstí na spolubydlící? Courtney je Američanka jako poleno, ale díky francouzským rodičům naštěstí hodně poevropštělá. Nesnáší plýtvání jídlem a papírem. A umí počítat teplotu v Celsiích.

Dějou se jí zajímavý věci, například si už ve druhý botě prochodila díru o průměru dva milimetry (a ani o kousek víc) skrz celou podrážku na přesně tom samým místě.

Courtney je členkou sesterstva a já se jí zeptala, co to znamená, během prvních pěti minut, co jsme se znaly. Jsou to organizace, který existujou při vysokých školách, jmenujou se po řeckých písmenkách (říká se tomu „be in the Greek life“), a neberou mezi sebe každýho.

Podle ní je to hlavně skupina kamarádek, který spojujou stejný hodnoty. Jaký? No… sesterství… věrnost sesterstvu… udržování společných tajemství… ehhhh… Musela projít hodně náročným výběrovým řízením (něco jako assessment center), kde si starší sestry vytipovávaly holky s vlastnostma, který sesterstvo potřebuje. Jaký jsou to vlastnosti? No… aby je spojovaly ty výše uvedený hodnoty. Každý týden mají schůzku, kam musí přijít slušně oblečený. Co na tý schůzce dělají? No, tak různě, plánujou budoucnost sesterstva. Hlavní výhoda je to, že má automaticky síť kamarádek napříč oborama na univerzitě, a vždycky má s kým co podnikat. Drobnou nevýhodu, že za členství se musí obvykle platit dost vysoký poplatky, nezmínila.

Mimochodem, kluci, co jsou v bratrstvech, typicky nosí barevný kalhoty a košile. Já bych řekla hipsteři, ale ono ne, fraternity boys.

Den, kdy jsem poprvé byla na zápasu WNBA

S Joan, mojí osmnáctiletou spolustážistkou, jsme docela páreček. Zdraví nás mimochodem všichni kolemjdoucí postarší černoši.

Photo by TFAS

Šly jsme s Joan a s kolegyněma z práce na basketbal. Dárek od sponzora. Soukromá lóže s jídlem a alkoholem. Zadarmo. Už zase. Hrály (holky) Washington Mystics proti Chicago Sky. Fandila jsem hostujícím looserům, protože mi jich bylo líto. Byla jsem asi úplně jediná, protože pokud by se při trestným střílení (nebo jak se tomu říká) netrefily, všichni diváci by dostali sendvič zadarmo. 

Už jsme byly na odchodu, když se postarší elegantní dáma, která taky byla v lóži na pozvání sponzora, zeptala - a co tady s tím zbylým jídlem? To tady jako necháme? Holky, vy jste studentky, ne? Tak to nemáte moc peněz, já si to pamatuju. Šup, zabalte si ty buffalo wings. Nemáte krabičku? Nevadí, dejte si to v kelímku od piva do kabelky. Ještě víc si vem. A co salát?

Ladies and gentlemen, ta dáma má svoji stránku na Wikipedii.

Den, kdy fakt pršelo

Kdybyste si mysleli, že neznáte nikoho, kdo by v sobotu v šest ráno vyrazil na procházku, v dešti, bez deštníku, v sandálech, a prošel pěšky půlku D. C., aby se dostal do obchodu, kde všechno stojí dolar, tak jo, znáte.

Mimochodem, prší tu i do tunelů metra.

V sobotu v šest ráno v dešti se po ulicích pohybujou zásadně jen bezdomovci a blázni. Pro neznalce Ameriky – kvůli absenci nějakýho rozumnýho sociálního systému je bezdomovců neskutečně hodně, většinou jsou to lidi z etnických menšin, hodně často to evidentně nemají v hlavě v pořádku, ať už kvůli alkoholismu, nějakýmu druhu mentálního postižení, nebo prostě kvůli tomu, jak a kde žijou. Je to naprosto šílený. A v sobotu v šest ráno v dešti je to taky docela o strach.

Den, kdy se Facebook přebarvil na duhovo

Dneska padlo další přelomový rozhodnutí Nejvyššího soudu posvěcující gay marriage po celých Státech. Někteří moji spolužáci vyrazili před Nejvyšší soud oslavovat. Někteří moji spolužáci vyrazili před Nejvyšší soud aktivně protestovat. Já jsem se v tu chvíli snažila neusnout na přednášce ve FEDu (Centrální banka).

Díky facebookový duhový mánii se hezky vyjasnilo, jakýho smýšlení ty lidi tady teda jsou. Závěr: liberálních je překvapivě hodně, ale některý další jsou tak strašidelně konzervativní, že se mi ježí chlupy za krkem.

Večer se na duhovo přebarvil i Bílý dům, což jsem bohužel zaspala… néééé, vlastně vůbec nezaspala, hele!

Den, kdy jsem vypadla z města!

Jeli jsme s kolegy z práce podpořit shromáždění na podporu volebních práv v Roanoke ve Virginii. Znamenalo to pět hodin jízdy autobusem (klimatizace na 65°F, což je podle mýho názoru blíž 32 než 82), dvě hodiny na shromáždění, pět hodin zpátky. Ale - - výlet!!!

Proč volební práva v roce 2015? Před dvěma lety totiž Nejvyšší soud poměrně zásadně vykostil Zákon o volebních právech, kterej v roce 1965 vznikl jako opora pro prosazení volebních práv černochů. Spousta států (hlavně na Jihu) za ty poslední dva roky zavedla různý důmyslný opatření, který znemožňujou volit hlavně sociálně slabším skupinám. Což jsou, velmi často, hádejte kdo.

Na výlet nás z D. C. vyrazilo pět autobusů zástupců nejrůznějších lidsko- a občanskoprávních skupin napříč politickým spektrem. Další čtyři autobusy dorazily z Richmondu. Další lidi přijeli po vlastní ose. Přišla spousta místních. Bylo to veliký. Byli tam lidí všech generací a barev, všichni nabitý energií. Když energie na chvíli došla, na pódium pozvali zpěvačku, která zaimprovizovala gospel na téma „We don’t have the voting rights like we used to“ a rozhýbala publikum.

Můj favorit je ale tenhle člověk, kterej se uvedl slovy: „I am openly gay, I am a Christian and I am a pastor.“

Shodou okolností jsme jeli v den, kdy Nejvyšší soud zveřejnil svoje rozhodnutí v pár zásadních společenských otázkách – například potvrdil zákaz diskriminace v přístupu k bydlení a podpořil všeobecnou zdravotní péči. Pár členů výpravy viselo na telefonech a hlásilo novinky na celej autobus. Lidi tleskali a objímali se. Bylo to dojemný.

Den, kdy mi poprvé nebyla zima

Flashback: když jsem zjistila, že v D. C. je průměrná letní teplota 31°C, a uvědomila jsem si, že všude bude ledová klimatizace, polívalo mě střídavě horko a zima, protože ani jedno mi neznělo úplně lákavě. Skutečnost: venku je spíš 36°C a klimatizace není ledová, nýbrž šíleně ledová.

První den jsme se s Courtney shodly, že přece nechceme, aby byla v pokoji moc velká zima. Naše představy se ale liší asi o deset stupňů. Občas tu klimatizaci tajně vypnu. Jenže ona se v noci vždycky zase zrádně sama zapne. Pak to tu vypadá asi takhle.

Můj život v práci se zato dneska výrazně zkvalitnil zapnutím topnýho tělíska. A mimochodem, nejjednodušší způsob přepočítávání Fahrenheitů na Celsie: 32°F je 0°C, 82°F je 28°C, a zbytek je někde mezi tím. Úplně mi to stačí.

Den, kdy jsem poprvé viděla kongresmana

Vypravili jsme se (vypravili nás) na návštěvu Kapitolu, teda sídla Kongresu. Bohužel bez prohlídky. Ale byli jsme v tý důležitý místnosti, kde zasedá Sněmovna reprezentantů, a já jsem seděla v křesle, kde sedává Majority Leader! Což mi díky zákazu focení nikdo neuvěří.

Kupole zevnitř je úplně stejně pěkná jako kupole zvenku.

Taky jsme se zašli podívat na Nejvyšší soud, bohužel dva dny před tím, než to tam začalo být zajímavý.

Já a moje bakalářka.

Jak jsem už zmínila, TFAS je pro-republikánská organizace, která se vůbec netají s tím, že chce vychovávat novou generaci lídrů k libertariánství. Konkrétně v tomhle programu to dělají tak, že prostě nenabízí alternativu. Prakticky všichni vyučující, potažmo jejich předměty, hrajou na jednu notu. Je to ale aspoň pořád nota akademická, na rozdíl od přednášek hostujících řečníků, což jsou leckdy i politici (účast je pochopitelně povinná).

Než jsem se obrnila, přišlo mi to šílený – ani jsem netušila, jak moc jsem ráda za náš poměrně neutrální přístup ke vzdělání. Teď mi to přijde spíš směšný – před přednáškou jsem schopná předpovědět, o čem se bude mluvit, jakej bude řečníkův názor, a jak budou některý vytipovaný Američani valit oči a nadšeně přikyvovat.

Ale proč jsem s tím začala – dneska jsme poprvé měli přednášku řečníka, kterej pracuje pro současnou administrativu. Byl děsně nudnej, což mělo asi ilustrovat, že demokraty teda nenene.

Den, kdy jsem dostala první vizitku s logem Kongresu

…což zní víc cool, než to je. Měli jsme skupinkovej mítink s člověkem, kterej pracuje v Committee on Financial Services (ať je to cokoli). Zjišťuju, že když neplánuju v D. C. zůstat, tyhle informační a networkovací schůzky a mentoři jsou mi celkem k ničemu.

(ale stejně jsem byla cool as a cucumber)

Dneska se třeba probíralo, kdy je nejlepší jít na „law school“ čili na magistra na práva. Systém je totiž takovej, že za plnohodnotný vysokoškolský studium se považuje jen samotnej bakalář („undergraduate“) a na magistra („grad school“) jde naprostý minimum lidí – jednak kvůli ceně, jednak kvůli náročnosti přijímaček, jednak kvůli tomu, že bakalář prostě stačí. No a taky kvůli tomu, že se málokomu chce po čtyřech letech na bakaláři strávit další dva, tři, čtyři roky na magistru.

Nicméně lidi v tomhle programu jsou do práv úplně zblázněný a tak polovina lidí je plánuje. Rozdíly v platu jsou totiž údajně hodně velký. Rozhodování ale není omezený jen na „dostanu se tam?“ a „budu to mít čím zaplatit?“, ale taky zahrnuje „jak dlouho mám po bakaláři počkat, než se přihlásím?“. Když počkám pár let, budu mít u přijímaček výhodu zkušeností. Když půjdu teď, budu to mít rychle za sebou. Ale zase budu muset při škole pracovat, protože potřebuju peníze, takže budu studovat dálkově a dvakrát dýl. Když počkám pár let, zaměstnavatel mi dálkový studium možná zaplatí. A nebo taky ne.

Moje spolubydlící to teď hodně řeší, a musím uznat, že to s tolika proměnnýma vůbec není jednoduchý rozhodování.

Den, kdy měly být povodně

Američani neberou počasí moc vážně. Druhej den, co jsem tu byla, bylo vyhlášený varování před tornádama, včera povodňová bdělost. (Ke svýmu překvapení jsem při pohledu na mapu zjistila, že moje kolej se nejmenuje Potomac jen tak pro nic za nic. Řeku jsem ještě neviděla, ale je asi tři bloky odsud.)

O změnách počasí každýmu přijde esemeska, ale taky je to každýmu srdečně fuk. Při fakt šílený bouřce si lidi s klidem pijou pivo v hospodě na zahrádce a ťukají si na čelo, že se chci jít schovat. Zato je popadá panika z toho, že by cestou na metro mohli zmoknout, a pokud nemají deštník, berou si taxíka.

Den, kdy jsem zjistila, že je Jackie Kennedy už dvacet let po smrti

Podnikly jsme s česko-slovenskou skupinou výlet na Arlingtonský hřbitov. Je to neskutečně obrovský. Leží tam především vojáci, ale kromě toho taky pár prezidentů, soudců Nejvyššího soudu a podobně.

JFK, Jackie a věčný oheň, protože megalomanství.

Výprava z Prahy a Pentagon v pozadí. Fotila Monika Šoltésová.

Taky je tam hrobka neznámýho vojína, kde se v létě každou půlhodinu (!) střídají stráže. Jedno střídání stráží trvá asi deset minut, docela zajímavý využití potenciálu armády. Nejdřív přijde důležitej voják a požádá, aby všichni vstali a tím projevili úctu mrtvým. Potom všichni přítomní uctivě vstanou, vytáhnou telefony a začnou natáčet.

Tady se podívejte na celou proceduru (to předání zbraně je podle mě fakt komický).

A večer jsem měla úžasně absurdní konverzaci s prodavačkama z obchodu Forever 21:

(prodavačka číslo jedna)

„Hello, excuse me, what is the return policy?“

„Oh, you can return anything in 21 days.“

(Haha, 21, humor, chápu.)

(prodavačka číslo dva)

„Hello, excuse me, when does the gift card expire?“

„Oh, it never expires. It is valid forever. Forever.“

Den, kdy jsem se zadarmo najedla fakt pořádně

TFAS pořádal jakože jó slavnostní večeři pro členy správní rady, sponzory, absolventy – a pár reprezentativních studentů, vybraných nějakou strašně pochybnou procedurou. Mě například pozvali, protože někdo odřekl. Akce to byla velmi gala, doplněná o obligátní libertariánskou přednášku. Lepší jídlo jsem snad nikdy nejedla. Lepší jídlo zadarmo jsem určitě nikdy nejedla.

Střet s americkou realitou: večeře byla zahájená společnou přísahou věrnosti vlajce Spojených států, s rukou na srdci. A modlitbou, u který jsem nejdřív nepochopila, že to je modlitba, protože začínala přibližně slovy "Thank you, TFAS, for organizing this dinner." 

(Kontrast: do divadla se v Americe chodí v civilu a jí se tam popcorn.)

Studenti pod 21 mimochodem musí na všech akcích nosit speciální jmenovky s kytičkou. To znamená, že zatímco já dostanu zadarmo whisky, oni dostanou sodovku. PA’s alias studenští poradci alias dohlížeči navíc umí nazpaměť, kdo je plnoletej a kdo ne, a tak chodí okolo a kontrolujou, jestli těm mladším někdo starší nepřenechal svoji skleničku. To je mimochodem trestný a může se za to jít do vězení.

Dost smutnej den

Pro ilustraci, jak jsem blízko aktuálním událostem – do černošskýho kostela v Charlestonu v Jižní Karolíně včera přišel pravděpodobně vyšinutej kluk a zastřelil devět lidí, včetně jihokarolínskýho senátora. Což byl spolupracovník mojí organizace. V Charlestonu máme spoustu členů, některý z nich v tu dobu byli v kostele kousek odtamtud. Celá kancelář byla dneska ráno v šoku a chvílema v slzách. A dostali jsme dva rasistický telefonáty. Tak jsme radši začali zamykat dveře.

Den, kdy jsem měla nejpřipravenější prezentaci v životě

Fascinuje mě pečlivost, s jakou se moje skupinka Američanů připravovala na dnešní referát. Šlo o patnáctiminutovou prezentaci, kde každej přečetl svoji tříminutovou část a nijak při tom nereagoval na ostatní. Sešli jsme se během týdne čtyřikrát kvůli tomu, abychom si to společně nahlas procvičili. I potom byl šéf skupinky nervózní z toho, že jsme hrozně špatný a málo jsme to natrénovali. Dostali jsme 94 procent.

Moji americký spolužáci jsou strašně mladý a strašně odhodlaný. Třeba dvacetiletá holka, která si vymyslela nevýdělečnej megaprojekt informující studenty o politice a shání si na to vlastní stážisty. Nebo kluk, kterej kromě studia vysoký školy usilovně pracuje na tom, aby se mohl živit jako „designated hitter“, což je velmi výjimečnej hráč baseballu, kterej hraje výhradně na pálce. Nebo tři sta dalších takových. (Cizinec se pozná tak, že mu je nad 22 a je výrazně míň orientovanej na cíl.)

Spousta lidí má kariérní nebo i politický ambice a ta úporná snaha prosadit se v D. C. z nich úplně čiší. Jsem docela ráda, že tu zůstat nechci a můžu si místo nepřetržitýho networkování prostě užívat prázdniny. (Ale vizitky jsem si stejně pořídila.)

Den, kdy jsem volala do kanceláře Randa Paula

TFAS nám sehnal pracovní mentory a pozval nás s nima na snídani do mooc fancy podniku. Měli nám poradit s životopisem, profesionálním rozvojem, hledáním práce, nebo nás třeba pozvat do svojí kanceláře. S mojí mentorkou jsme většinu času probíraly cestování a chlapy a půjdeme spolu na baseball.

Photo by TFAS

A v práci jsem obvolávala kongresmany, normálka, nůďo. (Na jedný lince se mi jako čekací melodie ozvala britská hymna, asi nějakej revizionista.)

Den v práci, už zas

Jedna z největších výzev v práci byla naučit se pracovat s telefonem. Pevnou linku jsem totiž už dávno neviděla. Jenže v naší organizaci se přes ni vyřizuje všechno, mobily nikdo nepoužívá. Jo, a zrovna máme krizi, protože nám nefunguje fax.

Můj první stůl (k 28. 6. jsem už vystřídala čtyři).

Můj šéf je zřejmě docela celebrita (k 28. 6. jsem ho ještě pořád neviděla).

Bohužel se ukazuje, že mít na léto čtyři stážisty (a tím zdvojnásobit počet lidí v kanceláři) znamená, že všechna práce je hotová moc rychle. Teda všechna ta jednodušší práce, co nám svěřujou. Tak tu většinou sedíme a třeba si píšeme blog, nebo co já vím.

Den střetu s politickou korektností

Na úvod – TFAS je konzervativní, pro-republikánská organizace, určitě se o tom ještě rozepíšu. Drtivá většina přednášejících na oficiálních akcích se netají konzervativním až konzervativně libertariánským přístupem, chvílema mi ta jednostrannost přijde až kontroverzní, ale většina lidí si tu v tom docela chrochtá.

Na příští týden ale TFAS pozval řečníka, kterej pár lidí zvedl ze židle. Nejen že je to libertarián, ale navíc před časem veřejně (a teda v kontextu komediálního pořadu) řekl, že mentálně postižený lidi si zaslouží pracovat za plat hluboko pod minimální mzdou. Použil navíc výraz „mentally retarded“, což je v politicky korektní američtině nepřípustný. Kromě toho se začalo řešit, že na úplně první letošní zahajovací přednášce zazněl ze strany řečníka „transphobic joke“ (v kompletním znění „don’t worry, I am not a transsexual“).

Strhla se mela, která pochopitelně zahrnovala i diskusní vlákno o šedesáti komentářích a trochu vzájemnýho urážení. Jedna parta studentů psala otevřenej dopis vedení, druhá parta na něj simultánně za sebe odpovídala, protože s ním nesouhlasila. Padaly návrhy na bojkot přednášek a organizaci vlastního přednáškovýho cyklu. Obě strany se samozřejmě zaštiťovaly svobodou projevu.

Jakkoli mě jednostrannost povinných přednášek štve, a jakkoli beru ochranu menšin vážně, zejména v asociální Americe, tohle mi přijde jako fakt ujetej způsob trávení volnýho času.

Den, kdy jsem přestala mít ráda oblečení

Jelikož jsem pátek završila prvníma třema americkýma pivama, musela jsem v sobotu ráno vyrazit dobrovolničit né úplně ve formě.

Měli jsme původně připravovat jídlo pro chudý děti, ale nakonec jsem skončila ve skupince, která třídila oblečení v dobročinným sekáči. (Kdybyste měli cestu do DC, určitě si zajeďte do Martha’s Outfitters, většina věcí byla fakt pěkná a max. za 6 dolarů.) Jedinej problém byly tzv. šelmy, jak je nazvala kamarádka Lucka. Obchod je plnej překupnic levnýho oblečení, který tam prostě celej den stojí a vyhlíží pěkný kousky. Šelmy nás s napřaženejma drápkama pronásledovaly uličkama a div že nám nervaly věci z ruky. Oblečení, co jsme pověsily na stojany, zmizelo doslova do pěti vteřin. Je mezi nima zřejmě i hierarchie – ta nejstarší těm ostatním šéfovala a naštěstí pro nás je i trochu umravňovala.

Veselou součástí dopoledne byl Alex, jedinej kluk a čirou náhodou taky kadet vojenskýho letectva. Jeho střet s tříděním oblečení, dívčím světem a jeho terminologií byl hodně komickej. ("A tohle je jako pěkný?")

Odpoledne jsem vyrazila na závěrečnou ceremonii konference American Constitutional Society a poslechla si řeč Ruth Bader Ginsburg, soudkyně Nejvyššího soudu. Je jí 82 a je uctívaná jako rocková hvězda. Lidi ji nosí na triku („You can’t spell TRUTH without RUTH.“) a nechávají si její obličej vytetovat. Z ohlušujícího pískotu a tleskání, když se objevila, mi málem zalehly uši.

Den, kdy jsem (ještě) byla nadšená

Jak ty poznatky zveřejňuju se zpožděním, tak zjišťuju, jak rychle přestávají být aktuální...ale nepředbíhejme.

V práci zatím dělám přesně to, co mě baví a čemu nejvíc rozumím. Je to až neuvěřitelný, doma si totiž se svým zaměřením na občanský práva Afroameričanů moc neškrtnu. Posledních pár dnů jsem měla za úkol dívat se na videa z nesmírně zajímavý konference o společenských problémech v menšinových komunitách a dělat si poznámky. A jsem při tom ve Washingtonu, kde se rozhoduje o řešení těch problémů. #americandreamjob

Stinná stránka tý bezprostřednosti je, že většina osazenstva naší kanceláře má příbuzný nebo kamarády v Baltimoru, Charlestonu nebo na dalších z těch míst, kde se to nedávno bouřilo a pořád je to tam divoký. Moje spolupracovnice dokonce osobně znají oběti nebo jejich rodiny.

Připadám si, jako bych žila v učebnici.

Den, kdy jsem pochopila pravidla baseballu

Poměr v kanceláři se změnil na 7:1 – sedm černošek a já.

A takhle vypadal můj třetí den v práci:

IKEA je všudypřítomná.

Večer jsem se skoro náhodou připletla ke skupince, která šla na Congressional baseball game. Docela zajímavá událost, kongresmani z obou stran hráli (na obřím stadionu Nationals!) proti sobě, výtěžek šel na charitu. Hodně z nich mělo bříška a šediny, ale šlo jim to kupodivu dobře.

Nechyběly ani známější jména.

No a uprostřed hry se na hřišti zničehonic objevil prezident. Zamával, ukradl veškerou šou, a zase šel.

Den v práci, podruhé

Poprvý zažívám nadšení z profesionálního života…teda, profesionálního. Včera jsem se dmula pýchou, že tweet, kterej jsem nadraftovala, se vážně tweetne přes oficiální kanál.

Dneska jsem pracovala bez přestávky celý dopoledne, a udělala jsem toho dvakrát míň než moje osmnáctiletá (americká) spolustážistka za polovinu času.

Ale nevadí, dokud mám na sobě kostýmek, přijdu si důležitá.

Den v práci, poprvé

Stalo se vám, že jste si svůj úplně první den v práci představovali jako z americkýho filmu, a on tak pak vůbec nevypadal? Mně ne. Protože svůj úplně první den v práci, opravdových 8 hodin v kanceláři, jsem zažila v Americe.

Moje první „nine to five“ začalo pochopitelně kafem ve Starbucksu. Pak jsem recepční řekla „Hi, how are you, what’s your name?“ a už jsem jela do osmýho patra do kanceláře, která má bohužel výhled na zadní dvorek a ne třeba na budovu World Bank, která je hned vedle. Je to organizace, která prosazuje občanská práva, hlavně z hlediska černochů. Její zakladatel je podle všeho v USA docela celebrita. Pracujou v ní čtyři černošky - a já. Doslova první pokyn, co jsem dostala, byl, že když zvednu telefon a ozvou se rasistický urážky, mám to položit. Hned první den jsem dostala pozvánku na networkingový setkání ne-bílých stážistů. (Asi nepůjdu.)

...potud lesk a sláva Ameriky, většinu dne jsem promazávala databáze v Excelu. Dostala jsem z toho křeče do očí a šla jsem spát v devět.

Den, kdy jsem dostala univerzální návod na život

Tučňáci dneska vypadali ještě tučňákovitěji, protože si všichni navlíkli povinný business professional oblečení. Všech tři sta čtyřicet v oblecích nás společně vyrazilo na metro, vypadali jsme jako obzvlášť komickej školní výlet.

Na úvodním setkání na univerzitě jsme kromě Ústavy a Deklarace nezávislosti dostali spoustu rad, jak se chovat na stáži a jak networkovat. Upřímně, celá ceremonie byla docela působivá. Když to řeknu skepticky, je vidět, že v tom lítá fakt hodně peněz. Starají se o nás hodně intenzivně. Tisknou nám všechny organizační materiály a týdenní rozvrhy (každýmu ten jeho unikátní). Moje „programová poradkyně“ (Program Advisor :-)) mě poznala podle fotky, protože se doma naučila všechny obličeje nazpaměť. Máme za sebou (a před sebou) několik různých soutěží, vítězství je většinou motivovaný hodnědolarovýma poukázkama. Neustále s náma komunikujou, mailem nebo osobně, abychom na nic nezapomněli. První den pro nás připravili sérii poměrně profesionálních, inspirativních a určitě hodně užitečných workshopů na téma, jak uspět v pracovním životě. Čeká nás spousta dalších věcí, jako třeba snídaně s mentory, který nám sehnali, prohlídka zákulisí FEDu a tak. Vážně toho dělají hodně, aby nás na stáž i budoucí pracovní život co nejvíc připravili. Počítá se s tím, že většina lidí bude chtít v DC hledat práci v blízkým horizontu znova (prý asi dvě třetiny absolventů se sem vrátí), a tohle jim určitě ohromně pomůže.

Všichni tučňáci se vydali na oběd do tohohle rozkošnýho bistra.

Mimochodem jeden z řečníků na úvodní ceremonii, kterej je ředitel tohohle a absolvent támhletoho, je kromě toho taky mistr v pískání. Jakože pohvizdování. Čekněte happywhistler.com.

Na druhou stranu nás taky docela dost hlídají. Na všech oficiálních událostech (cca jednou týdně) musíme mít business ohoz a účast je povinná. Bylo nám nepřímo řečeno, že mají v merku naše blogy, facebooky, twittery a instagramy a že mít u nich dobrou pověst je pro nás zásadní. Na koleji platí neskutečně otravná triple-swipe policy, tj. že musíme pokaždý pípnout vstupní kartičku třikrát – před vchodem, vevnitř u sekuriťáka a u výtahu.

Jinak dneska večer jsem se s pár lidma dívala na Game of Thrones a vypadalo to asi tak, že jsme museli zapnout titulky…….ne kvůli mně, ale abychom přes jejich neustálý vzdychání a výkřiky něco slyšeli. Na všeobecnou potřebu vyjadřovat pocity nahlas narážím na každým kroku. A znáte mě, jsem ještě studenější čumák než většina Evropanů, takže s tím mám docela problém.

Den, kdy jsem poprvý jedla zadarmo

Konečně jsem měla čas prozkoumat okolí – dopadlo to tak, že jsem místo do supermarketu došla do Georgetownu (všem okolo to přijde jako hrozně vtipná historka, nechápu).

Odpoledne se mi moje průzkumy vyplatily – na pořadu dne byla totiž bojovka spočívající v „vyfoťte se s“ na sto dvacet způsobů. A to nepřehánim. V týmu jsme sice měli dva Američany, kteří ale bohužel nevěděli ani kde sídlí viceprezident, takže jsme za odměnu dostali jen pizzu zadarmo a ne stodolarovou poukázku jako vítězové.

Foto: Ann Vaida

Foto: Ann Vaida

První pizza zadarmo.

Večer jsme měli autobusovou vyjížďku po turistických atrakcích. Ve zkratce, v DC jsou hlavně dva druhy pamětihodností: politicky důležitý budovy (jako je Bílý dům nebo Kongres) a památníky. Památníky všeho možnýho – válek, prezidentů, skautů, signatářů deklarace nezávislosti, otroků, Titaniku, obětí komunismu. Pokud si představujete památník třeba jako sochu nebo kámen, tak jste dost často vedle. Jestli se v něčem projevuje americká megalomanie, tak v tomhle. U těch významnějších si spíš představte obří dům nebo fontánu o velikosti fotbalovýho hřiště.

Kapitol se bohužel bude rekonstruovat až do inaugurace příštího prezidenta.

Památník korejské války

Lincoln Memorial

National Mall a Washington Monument

Nejlepší část vyjížďky ale byla průvodkyně, která byla tak ukrutně klišovitě americky vlastenecká, že se jí dalo jen konstatntě smát. Dozvěděli jsme se například, že Amerika je jednou z velmi mála zemí na světě, kde může každej kritizovat prezidenta. Jako příklad země, kde to nejde, uvedla…Rusko. Tam se prý za to můžete dostat i do vězení. ("Ohhhhhhh.") Představte si to.

Co nevidíte: náušnice s americkou vlajkou, pouzdro na mobil s americkou vlajkou, americkou vlajku na tyči pro usnadnění orientace turistům.

A na závěr večera průvodkyně místo deštníčku s americkou vlajkou vytáhla blikající svítící věc, s níž vztyčenou nad hlavou vypadala jako Socha svobody.

Den, kdy jsem zjistila, co to je Alfa Beta Psí

Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že většina Američanů kolem mě, se svojí gestikulací a intonací, působí trochu jako pohupující se kvákající tučňáci.

Měla jsem štěstí a připojila jsem se ke skupině lidí, co si jeli do obchoďáku koupit nádobí, prádlo a podobně. Bylo to docela daleko a sama bych byla úplně ztracená – takhle jsme jeli společně taxíkem a ještě mi trpělivě vysvětlili rozdíl mezi „flat sheet“ a „fitted sheet“ (normálním a pružným prostěradlem). Byli to dobrý tučňáci – až na to, že jedna holka pak Sašce večer vypravovala, že vlastně potkala někoho z tý „Sad Republic“.

Mám prý moc roztomilý přízvuk, něco mezi německým a francouzským.

Mám taky velký štěstí na spolubydlící, která je úplně normální a ani není tučňák. Courtney je moje zachránkyně, protože mi večer hezky diskrétně vysvětluje věci, na který se se svým roztomilým německo-francouzským přízvukem stydím zeptat před lidma. Třeba teď už chápu, jak jsou organizovaný ty řecký písmenka, co na sebe všichni pokřikovali na facebooku.

Courtney si mimo jiné přivezla dva kufry oblečení, tiskárnu, elektrickej gril, kávovar, žehličku na vlasy, veliký zrcadlo, asi 12 párů bot a několik krabic jídla. Záhy ale zjistila, že to bylo zřejmě na úkor krabice se spodním prádlem.

Rozdíl mezi stěhováním autem a letadlem.

Den, kdy už byla veškerá panika zbytečná

Zážitkem dne bylo, když si mě v Paříži jako jednu ze šesti lidí z celýho letadla vybrali na podrobnou předletovou bezpečnostní kontrolu. Na základě vytištěnýho seznamu jmen. Nejsem paranoidní, ALE.

Ne, kecám, zážitkem dne bylo citronový kuře v letadle.

Objevem dne bylo, že Saška v Praze bydlí asi padesát metrů ode mě.

A seděly jsme vedle Íránky, která ve třech různých městech v Evropě vystudovala dva magistry a teď dělá doktorát, a teď jede taky na stáž do DC. A během letu se dívala na 50 odstínů šedi. (Stejně jako my dvě.)

...jo, a ještě bych na tomhle místě ráda poděkovala prozřetelnosti za všudypřítomnost eduroamu, kterej mi už poněkolikátý vytrhl trn z cestovatelsky ušlapaný paty.

Kde jsem se tu vzala?

Jsem na dva měsíce ve Washingtonu DC na letní škole kombinovaný se stáží. Organizace The Fund for American Studies, která to zařizuje, má nějakej druh smlouvy s naší fakultou, takže tři vybraný studenti FSV dostanou každej rok plný stipendium a navrch zaplacenou letenku. Podařilo se mi uspět při pohovoru podstoupenýmu po Skypu ze Seattlu ve čtyři ráno, a jsem tady.

TFAS má spoustu dárců, takže tu nějakej druh stipendia mají asi dvě třetiny studentů. Pro představu, kolik peněz a práce lidí v tom lítá, plná cena je osm tisíc dolarů. Máme za to zařízenou stáž podle našich kritérií, mentoring, dva předměty na dobrý univerzitě, ubytování čtyři bloky od Bílýho domu, administrativní zázemí, přednáškovej cyklus, nějakej program.

Je nás tu 340, z toho asi 300 Američanů všech možných tvarů a barev. Jsem jediná Češka, Slováků je šest. Sašku znám už z dřívějška, i když ona si to nepamatuje. :P

Pár dnů před odletem se na Facebooku objevila skupina, kam (zjevně) všech 340 lidí postupně začalo postovat svoje medailonky. Všechny byly správně americky nadšený, motivovaný, sebevědomý a uřvaný. Několik lidí se už předem domluvilo, že spolu půjdou běhat nebo se učit francouzsky, protože jeden je v Kappa Sigma Beta a druhej v Omega Pí Mí, tak to je jasný, žejo! No ale když chceš s vlky žíti, musíš s nimi „Hi guys!!!!!! I am super excited for the busy busy summer!!! I’ve never been to DC!!! OMG I am so excited!!!“