Den, kdy jsem začala být sociální

...a založila jsem si Twitter. A Snapchat. A aktualizovala jsem si LinkedIn. A zastyděla jsem se, že můj Instagram zarůstá pavučinama. V těchhle dalekých exotických krajích totiž prakticky nikdo bez všech těch věcí nežije. Když při deskových hrách děláme pantomimu, jedna kamarádka si to vždycky natáčí a postuje na Twitter. Každá mrňavá firma, organizace, každej úřad, má nejenom facebookovej a twitterovej profil, ale minimálně i instagramovej, plnej úplně divnejch fotek. (A o některých sociálních sítích jsem nikdy předtím ani neslyšela, přiznejte se, kdo zná Pinterest? Jsem fakt opožděná?)

Měli jsme dneska seminář se slečnou, která je na sociální média odbornice. Hodně intenzivně nám vysvětlovala, jak nám naše digitální alter-ego může pomoct, když hledáme práci – nebo naopak uškodit. Popravdě, vyznělo to tak, že kvantita vítězí nad kvalitou. A protože mě to zajímalo (a protože se mi nechtělo jít umírat do práce), šla jsem se jí zeptat, jestli v tom, co popisuje, hraje nějakou roli klout (protože jsem strašně chytrá a vím, co to je). Ona se na mě tak zvláštně podívala a povídá – cloud? No, to je takový virtuální úložiště dat, víš?

Další extrémně nekonečnej den v práci

Tuhle se mě někdo ptal, jaký to je, pracovat v černošský organizaci. A na to se pochopitelně nedá odpovědět, protože moje kancelář se nevyznačuje tím, že je „černošská“. Teda kromě případů, kdy si ze mě kolegyně dělají legraci a mluví na mě badass ghetto slangem. Například když se dozvěděly, odkud pochází příjmení nedávný samozvaný mediální hvězdy Rachel Dolezal (což je pro ně vyloženě směšná figurka), padly smíchy a prohlásily, že „that is your mo fo“.

V práci se už dva týdny od rána do večera připravujeme na středeční konferenci. Občas máme pět minut na přemýšlení o tom, co proboha budeme dělat po ní.

Den, kdy jsem se seznámila s americkou faunou

Ačkoli bych se po popisu zoologický zahrady mohla zdát jako milovník zvířátek, neplatí to paušálně. Tahle věc v naší koupelně mě mírně řečeno znepokojila.

Tahle věc v kamarádčině kuchyni, kterou jsem naštěstí neviděla osobně, mě už ale fakt vyděsila.

Photo by Wamweni Shamambo

Den nezávislosti

Největší americkej svátek strávenej v hlavním městě USA, znáte to.

Úvahy, jak ten den strávit, se pro spoustu lidí nesly v duchu paniky z ohlášený hrozby teroristickýho útoku. Hrozba nehrozba, místa, kde se hromadí davy lidí, mě odpuzujou. A tak přelidněný město, jako je D. C. na čtvrtýho července, aby člověk pohledal.

A to bychom nebyli my Čechoslováci, abychom nešli proti proudu! Se Saškou a (Američanem) Michaelem jsme místo na turistický lákadla vyrazili na Theodor Roosevelt Island, což je taková zalesněná bažina uprostřed řeky, kde stojí Teddyho památník. A jasně, že po cestě začalo pršet. A jasně, že pršet nepřestalo, ani když jsme v lese uprostřed bahna hodinu čekali, až to přejde. A jasně, že jsme zmokli až na spodní prádlo, když jsme se z ostrova (pod deštníkem!) odvážně vydali na výlet do Georgetownu. A jasně, že přestalo pršet hned, jak jsme došli domů.

Vidím Teddyho, ale proč v ruce nemá pořádný klacek?

Výlet do přírody se nám v dešti trochu vymstil.

Před slavnými georgetownskými cupcaky byla i za deště fronta až za roh.

Jo a ten slavnej ohňostroj za 240 tisíc dolarů? Tak to je prostě půlhodinovej ohňostroj. Díky bezvětří trochu zastřenej kouřem a mlhou. Občas ozvláštněnej smajlíkem nebo nápisem USA.

Světýlka byly trošku zastřený kouřem a mlhou, ale to lidem nezabránilo v tom, aby na ně zbožně koukali.

Den, kdy jsem se konečně podívala do zoo, jupí!

Washingtonská zoo je součást Smithonian Institution – to je takovej soubor všemožnejch vzdělávacích institucí, hlavně muzeí, který financuje federální vláda, a je tam díky tomu vstup zadarmo. Je větší než pražská zoo, ale o dost chudší na zvířátka. Na pandy ale vede milión nula. Ňuf.

A můžu si po dnešku odškrtnout spoustu obligátních amerických zážitků:

Sushi s divnýma ingrediencema (sýr a pálivá majonéza).

Mraženej jogurt.

Popcake.

Návštěva baru, kterej zvenku vypadá jako vystřiženej z ulice Ve Smečkách.

Den, kdy jsem si poprvé vzala práci domů

Když jsem odcházela z práce, šéfová se na mě podívala pohledem nemocnýho štěňátka a zakníkala – víš, já po tobě nemůžu chtít, abys to dodělala přes víkend, ALE… No, tak jsem vyměkla a stala se ze mě jedna z těch lidí, znáte to, co si jedou do Ameriky užít prázdniny, přes týden nestíhají jíst a spát a o prodlouženým víkendu si z plezíru projíždí stránky Kongresu a pracujou na projektu, kterej se, jak se později dozvědí, neuskuteční.

Mimochodem, kdybyste nevěděli, co se stane, když si na deštník vylijete Jar, stanou se z toho bublinky, spousta bublinek. Ověřila jsem to bohužel jen v laboratorním prostředí naší sprchy.

Den rekapitulace

You are from the Czech Republic? It must be cold up there, huh? And which languages do you speak there?

To je typickej začátek konverzace s Američanem, kterej a priori ví, že Česká republika je v Evropě. Z nějakýho důvodu si ale Prahu představuje na polárním kruhu a nejmíň čtyřjazyčnou.

(A já jim to mimochodem nemám za zlý – klasickej protivtip – kolik Evropanů ví, kde je Wisconsin a co je jeho hlavní město?)

Občas se mi zdá, že Američany překvapuju svojí civilizovaností. Třeba tím, že jsem zvyklá používat Uber (tady je to teď velká móda). Nebo že se na rozdíl od nich orientuju v metru. Nebo že na rozdíl od nich ve městě nepotřebuju mapu. Nebo že na rozdíl od nich do práce nosím ke kostýmku silonky a boty na podpatku (dresscode je místy poměrně rozvolněnej).

Na druhou stranu si přijdu jako neandrtálec, když se učím po každým zívnutí nebo zakašlání (i mezi kamarády) říct „excuse me“. A neexistuje, že by někdo pšíknul a ze všech stran se neozvalo „bless you“.