Den D

Velkej den, konference, na kterou jsme se měsíc připravovali, konečně nadešel. Bylo to poměrně frustrující.

Nepamatuju si, že bych se někdy účastnila víc chaotický akce. Můj projekt, na kterým jsem dva týdny pracovala, se nepoužil. Většina dne se prakticky skládala z toho, že jsme s ostatníma stážistkama dostávaly vzájemně si odporující instrukce a pak jsme dostaly vynadáno, že jsme některý z nich splnily. Nebo jsme trávily čas třeba hlídáním prázdných stolů. Když jsem se při týhle vrcholně naplňující činnosti na chvilku otočila, cítim dotyk na zádech – obrátim se, a stojí tam dědeček jako z pohádky, kterej je taky náhodou reverend, a šťouchá mě do zad holí, protože se na něco potřebuje zeptat - mě, ne pěti lidí, co stojí okolo. Než jsme večer (v dešti, potmě, bez instrukcí) všechno odstěhovaly, bylo půl jedenáctý.

No, ale za osvětlenej Kapitol to stálo.

Kongresman Steny Hoyer, kongresman Bobby Scott, kongresman Hakeem Jeffries.

A senátorka Mertová.

Na druhou stranu to mělo spoustu pozitivních stránek. Konference probíhala na půdě Kongresu, a spousta kongresmanů se na mě hezky usmála! Konečně jsem viděla našeho ultimátního šéfa. Zašla jsem do washingtonskýho gastronomickýho ráje alias do jídelny Kongresu. Neskutečně jsem se nasmála, když jsem po Capitol Hillu viděla zmateně pobíhat školní výpravu v modrých tričkách, přičemž každej student měl na prsou nalepenej čárovej kód, zřejmě kvůli kontrolování prezence. (Jé, jak mě by bavilo být ten člověk, co je sčítá!) Dostaly jsme v pátek volno v práci. No a v neposlední řadě, díky tomu, že jsme víceméně uhlídaly americkou holubí letku, nám po banketu zbyla spousta jídla. A jídlo zadarmo vždycky chutná nejlíp! Vydrželo mi asi týden.