Den, kdy jsem si udělala radost

… a omluvila jsem se z práce. A šla se fascinovaně procházet do Knihovny Kongresu a Nejvyššího soudu. A v knihovně byla náhodou velká výstava o boji za občanský práva, takže mě za to ulejváctví ještě pochválili.

Původní zatýkací listina Rosy Parks. Wow.

Knihovna Kongresu, taky dobrý.

Asi není úplný tajemství, že nejsem velkej fanda starožitností a starých baráků a vůbec věcí, co mají na sobě moc zbytečných ozdobných věciček. Nejúchylnější mi teda ale přijdou všemožný historizující slohy. Fakt nechápu, proč v D. C., který vzniklo na zelený louce, jsou všechny baráky postavený v nějakým prapodivným pseudoklasicismu. Mohli to udělat jednoduchý a hezký, jenže oni radši na každej barák přilepili pár andělíčků a korintských sloupů. Člověk by řekl, že to stavěli v devatenáctým století, tak dobře, ještě neměli rozum, ale ono ne. Třeba takovej Nejvyšší soud (pro kterej zrovna teda mám slabost, protože jsem nerd přes americkej právní systém) byl postavenej v roce 1935. Jeden z tehdejších soudců si na konto nový budovy postěžoval, že mu připadá, že si tam sedí jako devět brouků v karnackým chrámu. Není to myslím úplně neopodstatněný:

Taky mi, zejména v letním sluníčku, všechny ty bílý baráky a obří ulice se zářivě světlým dlážděním připadají neskutečně nešikovný, protože se v jejich blízkosti prakticky nedají otevřít oči. Konkrétně budovu Nejvyššího soudu jsem si poprvý pořádně prohlídla, když pršelo.

Celej Capitol Hill je mimochodem podvrtanej tunelama mezi budovama, aby se úředníci a zejména politici nemuseli namáhat vycházením ven na washingtonský superostrý sluníčko. Tunely, který jsem já viděla, byly docela hnusný, a označení „kancelářská krysa“ pro ty, kdo jima prochází, mi díky tomu přijde dost adekvátní. Ale ne všechny jsou přístupný veřejnosti. Upřímně řečeno by mě nepřekvapilo, kdyby pověsti nelhaly a bylo to podkopaný až pod Bílej dům. Je to přece země neomezených možností!