pátek 31. července 2015

Den zúčtování

Chtěla jsem to shrnout tak, aby to nevyznělo pateticky, ale na to to tu bylo až moc dobrý.

Tenhle výlet pro mě byl studijně nejpřínosnější zkušeností v dosavadním životě. Být mezi Američanama je úplně zásadní pro poznání jejich mentality. Být v Americe je nezbytný pro pochopení americký kultury. Mezi studiem americkýho politickýho systému z dálky a praktickou zkušeností s životem a prací v D. C. je propastnej rozdíl, kterej ani nedokážu popsat.

Měla jsem báječný dva předměty a chodila na spoustu dalších přednášek, kde jsem se dozvěděla neskutečně hodně věcí. Začala mě bavit ekonomie. Seminárky se mi psaly úplně samy. Asi dvakrát jsem se odhodlala položit řečníkovi doplňující otázku.

Musela jsem se teda naučit si v každým okamžiku uvědomovat, že TFAS je úplně otevřeně libertariánská organizace, která chce, aby ze mě byl na konci léta taky aspoň trochu libertarián. Neztratit kritický myšlení byla jedna z největších výzev tohohle výletu.

V práci jsem dostala hodnocení, ve kterým moje nadřízená do kolonky „nedostatky“ popsala moje přednosti a řekla, že jinak fakt neví. Poprvé v životě jsem měla pravidelnej pracovní režim a občasný pocity marnosti z byrokracie byly vyvážený radostí z toho, že konečně používám svoje školní znalosti k tomu, abych něco vytvářela.

Potkala jsem neskutečnou spoustu chytrých lidí. Většina z nich už teď má vedoucí pozici v nějaký studentský organizaci – TFAS se snaží dávat dohromady budoucí „lídry“. (A ten jejich důraz na ten lííííídršip je celkem komicky patetickej. :)) Pro mě to bylo nesmírně užitečný srovnání, jak věci fungujou jinde. Mám spoustu inspirace.

A vůbec, vypadnout z domova je potřeba. Jeďte taky.

čtvrtek 30. července 2015

Den, kdy jsme dostali diplom, a to ještě před výsledky zkoušek

Nechci konspirovat, ale přijde mi, že má TFAS nějakej pozoruhodnej vzoreček, jak přidělovat studenty k různým aktivitám „za odměnu“. Už jsem popisovala, jak jsem někdy v červnu v podstatě náhodou šla na nóbl večeři se sponzory – odhaduju, že mě na poslední chvíli vzali, protože někdo neměl čas. Na konci července mě pozvali na velmi komorní schůzku (v osm ráno s kafem zadarmo), kde jsem měla zhodnotit program. Na rozdíl od mojí spolubydlící mě ale nepozvali na hodnotící oběd s vedením organizace, a taky jsem nemusela psát dva děkovný dopisy náhodným dvěma mecenášům.

Surprise surprise, nevím o tom, že by na jakoukoli z těchhle aktivit vybrali lidi, který si na program hlasitěji stěžovali.

Jedno z hledisek zřejmě byla taky fotogeničnost. Při každým focení se naaranžovalo pár předem vybraných (na papírku napsaných) lidí, aby zapózovali na propagační materiály. No a jednoho kluka vybrali prakticky na všechno – šel na všechny obědy a večeře, vystupoval v propagačním videu, byl na všech fotkách a na závěr měl dneska projev na diplomový ceremonii. Byl to ten nejambicióznější ze všech, myslim, že mu předpovídají zářnou budoucnost.

Ceremonie nic moc, ale slušelo nám to!

Aby toho dneska nebylo málo - pro svoji finální návštěvu knihovny jsem si vybrala (svůj poslední) den, kdy jim blbla technika, a ani za dvě a půl hodiny se mi proto nepodařilo naskenovat knížky na diplomku, co potřebuju. No, co už.

Jak taky může vypadat univerzitní knihovna.

No a nejlepší, co pro nás naše protivný suitemates udělaly, bylo, že se sice odstěhovaly bez jakýkoli snahy uklidit koupelnu, ale zato se odstěhovaly o den dřív. Takže hádejte, kdo měl kde spát?


středa 29. července 2015

Poslední den v práci

Při příležitosti konce svojí stáže jsem zjistila, že kolegyně, se kterou jsem seděla v kanceláři a občas jsem měla pocit, že jí musím vysvětlit, co je to počítač, učí politologii na vysoký škole. Makes sense.

Dneska teda končili všichni, a facebook byl plnej srdíček a nadšenejch statusů a fotek dárků, co v práci dostali – stodolarová karta American Express, padesátidolarová poukázka na Amazon, a tak vůbec. Já čekala nanejvýš přáníčko, ale poukázka do Starbucksu mě příjemně potěšila – to je přece hezký, asi si všimli, že si každej den nosím do práce kafe zvenku, když už tam nemají funkční kávovar… No. Nevim. Pět dolarů. Jedno kafe. Práce v neziskovce, no.

úterý 28. července 2015

Den, kdy jsem málem proletěla

V den svojí zkoušky z ekonomie bych ráda věnovala aspoň jednu zmínku svýmu učiteli ekonomie, jenomže Chris Coyne se těžko popisuje. Je mladej. Je nekompromisní ultra-libertarián. Nosí červený džíny. Má vynikající humor. (Natolik, že mě začala bavit ekonomie.) Je extrémně skeptickej. V životě se řídí zásadně ekonomickýma principama. A prapodivnýma ekonomickýma teoriema, který mi byly celkem povědomý. Pro spřízněnce, který jsou poznamenaný podobnou zvířátkovsky teoretickou ekonomií jako já – je to trochu Kameníček, ale mladej a pěknej a míň arogantní. Tak jsem vám ho popsala. To jste se toho dozvěděli, co? Tak aspoň jeden citát.

„If you want to start advocating for price controls, fine. I won’t judge you. Well, not here. Outside. And only if it hurts me. Which it will.“

Testy se v Americe vyplňujou přes záznamovej arch jako u nás, s jedním drobným, ale dost zásadním rozdílem. Den před zkouškou kamarádka zoufale psala na facebook, že nutně ještě v noci potřebuje ořezávátko. Nabídla jsem jí svoje, přišla, ořezala si pět tužek, asi dvacet minut mi děkovala. Druhej den se ukázalo, že tužka je skutečně předpokladem pro to, aby člověk úspěšně složil zkoušku - americký vyhodnocovací stroje totiž nepřečtou propisky ani fixy ani nic jinýho, co jsem měla pěkně poctivě připravený. Ale cajk, mám kamarády.

Uprostřed noci jsem venku potkala kamarádku Badriu se sušenkovým milkshakem, která mi poradila, ať si jdu taky dát sušenkovej milkshake, protože všechno se sušenkovým těstem je dobrý. Badria je bezva a veselá a sexy a většinou opilá a je s ní legrace a je z muslimský rodiny. TFAS ji ubytoval s židovkou a jsou nejlepší kamarádky. Tolik ke stereotypům. (Zmiňuju to především proto, že jsme s Badriou při tý příležitosti u kolejí společně viděly našeho prvního potkana. Byl velkej jako větší veverka. Ještě, že odjíždíme.)

pondělí 27. července 2015

Den, kdy jsem si udělala radost

… a omluvila jsem se z práce. A šla se fascinovaně procházet do Knihovny Kongresu a Nejvyššího soudu. A v knihovně byla náhodou velká výstava o boji za občanský práva, takže mě za to ulejváctví ještě pochválili.

Původní zatýkací listina Rosy Parks. Wow.
Knihovna Kongresu, taky dobrý.

Asi není úplný tajemství, že nejsem velkej fanda starožitností a starých baráků a vůbec věcí, co mají na sobě moc zbytečných ozdobných věciček. Nejúchylnější mi teda ale přijdou všemožný historizující slohy. Fakt nechápu, proč v D. C., který vzniklo na zelený louce, jsou všechny baráky postavený v nějakým prapodivným pseudoklasicismu. Mohli to udělat jednoduchý a hezký, jenže oni radši na každej barák přilepili pár andělíčků a korintských sloupů. Člověk by řekl, že to stavěli v devatenáctým století, tak dobře, ještě neměli rozum, ale ono ne. Třeba takovej Nejvyšší soud (pro kterej zrovna teda mám slabost, protože jsem nerd přes americkej právní systém) byl postavenej v roce 1935. Jeden z tehdejších soudců si na konto nový budovy postěžoval, že mu připadá, že si tam sedí jako devět brouků v karnackým chrámu. Není to myslím úplně neopodstatněný:


Taky mi, zejména v letním sluníčku, všechny ty bílý baráky a obří ulice se zářivě světlým dlážděním připadají neskutečně nešikovný, protože se v jejich blízkosti prakticky nedají otevřít oči. Konkrétně budovu Nejvyššího soudu jsem si poprvý pořádně prohlídla, když pršelo.

Celej Capitol Hill je mimochodem podvrtanej tunelama mezi budovama, aby se úředníci a zejména politici nemuseli namáhat vycházením ven na washingtonský superostrý sluníčko. Tunely, který jsem já viděla, byly docela hnusný, a označení „kancelářská krysa“ pro ty, kdo jima prochází, mi díky tomu přijde dost adekvátní. Ale ne všechny jsou přístupný veřejnosti. Upřímně řečeno by mě nepřekvapilo, kdyby pověsti nelhaly a bylo to podkopaný až pod Bílej dům. Je to přece země neomezených možností!

neděle 26. července 2015

Den nejinspirativnějšího setkání v životě

Na jedný networkovací akci s absolventama TFASu jsem se seznámila s neuvěřitelnou osobou – Julii je 22, pracuje už rok v neziskovce zabývající se rozvojovou pomocí především v severní Africe a na Blízkým východě, součástí její práce jsou pravidelný nácviky utíkání před střílením a jak se chovat při únosu, díky čemuž má taky rizikový přídavky k platu a vydělává si opravdu hodně. K tomu vypadá jako panenka, maluje obrazy a je to podle mě nejmilejší osoba na světě. Má opravdu rozsáhlou představu o tom, jak TFASu splatit, kam ji dostal, takže se ve svým nabitým rozvrhu každou chvíli schází s nějakýma mlaďochama, kupuje jim kafe a radí jim se životem. Se mnou strávila dvě hodiny a neskutečně mě namotivovala. Můžu zvládnout úplně všechno, víte? Počkejte, až mě uvidíte, jaká jsem pozitivní!

Jinak sešly jsme se na Eastern Market, jednom z těch farmářských trhů, ze kterých jsou Amíci tak na větvi. Docela normálka.

I když, tohle se na evropským trhu jen tak nevidí.
A cupcake je taky spíš Amerika.
A na schůzku jsem dorazila pozdě, protože washingtonský metro. Je to fakt na hlavu, člověk by si řekl, že na rozdíl od autobusů, který staví doslova na každým rohu a tudíž nikdy nejezdí včas, na metru není co zkazit. Je. Nebyl týden, aby se nestala nějaká větší havárie a aspoň jedna linka nebyla ve špičce vyřazená z provozu a lidi zaseklý uprostřed tunelů. Podotýkám, že ve spoustě vagonů je trvale rozbitá klimatizace, takže je v nich zhruba čtyřicet stupňů. Na každý stanici nefunguje aspoň jeden eskalátor. Na druhou stranu – díky tomu, že je metro poměrně drahý (ve špičce i 4 dolary za cestu) a má dost nekompromisní turnikety, je relativně čistý (byť podlaha ve vagonech je pokrytá kobercem, wtf) a nepohybujou se v něm vyloženě strašidelný existence. Mimochodem – z nějakýho záhadnýho důvodu řidiči hlásí do mikrofonu názvy stanic a další úplně nahodilý informace během jízdy. Některý z nich jsou asi nevypovídaný a v podstatě celou cestu nezmlknou, a nikdy jim není rozumět ani slovo. Nebo jen nemluvim řidičštinou.

sobota 25. července 2015

Den, kdy jsem vymyslela elegantní řešení spisovatelskýho dilematu

Vyrazila jsem do muzea, byla tam fronta, neni to důležitý, já sem chci radši nacpat věci, co se mi jinam nevešly. Takže pokračování včerejška – co mě v Americe fascinuje.

V D. C., a fakt specificky v D. C. a jinde ne, se na každým druhým rohu na zemi válí gumička do vlasů. Nevim proč. Přijímám návrhy.


Člověk by podle mapy neřekl, jak strašně teplo v Americe je. A D. C. je ještě docela severně položený, některý kamarádky z Kalifornie nebo Texasu se místním skoro-čtyřicítkám smějou, že to je pro ně jaro. Zbožňuju klimatizaci. Nekecám, zbožňuju klimatizaci.

Nevim nevim, jak si budu odvykat na americký pojetí služeb. Co budu dělat bez vody zadarmo? (Pozn.: tenhle poznatek platí, když se zrovna nestydíte si o vodu zadarmo říct.) Bez bagetky s máslem v restauraci zadarmo? Bez kečupu a hořčice zadarmo? (Pozn.: kečup a hořčice tvořily velkou část mýho studentsky úspornýho jídelníčku.) Bez číšníků, co se představí a automaticky doporučí svoje oblíbený jídlo? Bez Uber-aut, který mají na zadní sedačce přidělaný košíky s bonbonama, žvýkačkama, lakem na vlasy a krémem na ruce, že se tam až nedá hnout?


Asi si to vynahradím českým pojetím bister a fast-foodů, kde si člověk může dát zároveň jídlo a kafe, ne každý v jiný budově. Seriously, Ameriko, kávovar se dá nacpat kamkoli.

Taky mi asi nebudou chybět neviditelný, ale zato všudypřítomný kousavý mušky, díky kterým moje nohy vypadají jako měsíční krajina.

Trochu ambivalentní vztah mám taky k dalším přírodním aspektům. Zvířátka jsou víc součástí mýho života, než doma, kde mám psa a tři kočky. D. C. konkrétně je plný veverek sedících na lavičkách, ptáků překážejících na chodnících, švábů na zemi a potkanů kdekoli. Posledně jmenovanýho jsem teda naštěstí viděla jen jednou, ale byl velkej jako menší kočka, takže to stálo za to.

Flashback do Portlandu: mýval (obrovský zvíře, nekecám!) je úplně běžná věc, a bohužel taky otravná a nebezpečná. Mít kousek od centra města na zahradě kojota je taky běžný a v porovnání s medvědem, kterej je naprosto reálná alternativa, vcelku v pohodě.

pátek 24. července 2015

Den, kdy jsem fotila americký přízemnosti

George Mason University, kde jsem studovala, na rozdíl od George Washington University, kde jsem bydlela, není v D. C. Má několik kampusů různě ve Virginii a jeden naštěstí hned u hranice, takže z D. C. to bylo kousek, nebo teda jen co by se člověk leckdy raději Uberem dopravil než na metro načekal.

Díky tomu jsem taky její možnosti tolik nepropátrala, a když už, tak ne moc úspěšně. Přihlašovací údaje do knihovní databáze se mi například nepodařilo získat vůbec. On totiž nikdo asi nepředpokládal, že by je studenti mohli chtít.

Dnešek ve škole jsem využila na vyfocení pár amerických věcí, který mě baví.

(záchody „unisex“ pro ty, co si nejsou jistí, nebo se jim nechce čekat fronta na těch regulérních)

Nebo který mě štvou.

(záchody, který jsou veřejnější, než by člověk očekával – průhled dveřma je celkem velkorysej)

Nebo kterýma si vylepšuju náladu.

(jestli je to z obrázku znát, to nevim, ale splachovadlo je proklatě nízko u země – takže je mnohem snazší na něj dupnout než sáhnout – je to legrace)

čtvrtek 23. července 2015

Den, kdy jsem trendově obědvala v parku

Amerika je gastronomickej ráj. Teda, přijde mi, že Američani stejně ve výsledku jedí hlavně sendviče (mně už po dvou týdnech lezly ušima), ale jsou to sendviče podle desítek světových kuchyní. A dá se narazit na ledacos zajímavýho i mimo sendvičový menu. D. C. je například vyhlášený svýma peruánskýma a etiopskýma restauracema.

Velí tomu móda, pochopitelně. Zkoušela jsem se pár lidí doptat na poslední gastronomický trendy, ale nikdo to moc není schopnej definovat. Organický jídlo a bílkovinová dieta už jsou pár let na scéně (poznámka: je to výrazně delších „pár let“ než u nás), fúze různých kuchyní (setkala jsem se třeba se sushi po mexicku) už jsou dávno za zenitem. Zato standardní farmářský trhy v evropským stylu tu teď prý zažívají boom.

No a na čem teď všichni hrozně jedou, to jsou foodtrucky. Dodávky, který přes oběd přijedou do centra města, zaparkujou a prodávají čerstvý jídlo v takovým fastfoodově etnickým stylu. Když je hezky, kancelářský krysy si ty krabičky rozbalí v přilehlým parku, roztáhnou deky a je z toho společenská záležitost.

Pořád nejsem schopná říct, co je na nich tak bezva – není to špatný, ale levný to taky není. Přišlo mi to zprvu v tom vedru takový hygienicky pochybný – ale jeden z nejčerstvějších salátů, co jsem kdy jedla, jsem si koupila ve foodtrucku.

Asi to bude ta atmosféra.


středa 22. července 2015

Den, kdy jsem se (ne)podívala do Bílýho domu

Když mě z práce poslali na promítání filmu do Bílýho domu, skákala jsem radostí, protože cizinec prakticky nemá šanci se tam dostat, jedině s osobním doprovodem velvyslance. Ukázalo se ale, že Bílým domem se nemyslí Bílý dům, ale vedlejší budova. Kde beztak každej cizinec dostane na krk růžovou cedulku a smí se pohybovat jen s oficiálním doprovodem, a to všude, i když jde na záchod. No nic. Aspoň mám hustokrutopřísnou fotku toho opravdovýho Bílýho domu.


Byla to síla, mimochodem. Na promítání přišli i rodiče toho zastřelenýho kluka. Trvalo mi několik dnů, než jsem se trochu oklepala.

úterý 21. července 2015

Den, kdy jsem se dozvěděla něco o životě na divokým Středozápadě

Přiznám se, hrozně mi nejde dostat se přes takovou tu zdvořilostní fázi rozhovoru k něčemu zajímavýmu, ale když už, tak to stojí za to. Dneska se se mnou třeba kamarádka, která má dlouhý zlatý kudrnatý vlasy, obrovský modrý oči a vypadá jako nevinnost sama, podělila o svoje teenagerovský historky z venkova v Indianě – její softballovej tým po nocích chodil zvonit na zvonky svých neoblíbených učitelek. Nebo jim rozbíjet poštovní schránky. Což je federální zločin. (Pokud byla schránka plechová, vzaly si na to pochopitelně starší opotřebovaný pálky.)

Taky říkala, že u nich na Středozápadě všichni o víkendu jezdí autem opilí, protože hromadná doprava a taxíky neexistujou. Nesměle jsem navrhla, že co kdyby třeba jeden člověk nepil a pak to odřídil. Ona na to, že jo, že DD – alias Designated Driver – je dobrej nápad. Akorát v rámci Indiany je ta funkce většinou povýšená na DDD – Drunk Designated Driver.

pondělí 20. července 2015

Den, kdy mi došlo, jak se těším na svoje doma

Jak jsem si pochrochtávala, že mám po Berlínu dobrou spolubydlící, tak pro naše suitemates (naše pokoje jsou zrcadlově-identický a sdílíme jednu koupelnu) to úplně neplatí. Předně se s náma vůbec nebaví, korespondujeme si většinou přes lepivý papírky na umyvadle. Já každou z nich viděla jednou a bezúspěšně se pokusila skamarádit, Courtney je za dva měsíce nepotkala. No dobře, nestýkáme se, aspoň nejsme v otevřeným konfliktu, takže beru s rezervou klasický problémy typu neuklízí po sobě, používají neúměrně moc toaletního papíru (kterej nekupujou), nevynáší koš. Nad tímhle jsem ale celkem zvedla obočí. Nevím, nakolik je to bez kompletního kontextu zřejmý, ale aggressive převažuje nad passive.


Tak kurňa, bydlíte na koleji, kupte si špunty do uší. Člověk přece pokaždý nedorazí domů před půlnocí, nota bene o víkendu, venku je sto stupňů, a my mám lézt do postele zpocený a sprchovat se až ráno? A fakt má smysl to teď řešit, když za týden odjíždíme?

neděle 19. července 2015

Den, kdy jsem se přiučovala, kde se dalo

Snažím se na poslední chvíli dohnat návštěvy všech těch důležitých míst, který jsem měsíc a půl odkládala. V zoo jsem byla, v Georgetownu jsem byla, památníky jsem viděla, muzea mám skoro za sebou… tak mě to dohnalo jít konečně taky do knihovny. Fakt jsem tam byla. Asi na hodinu. (Na rozdíl od Berlína, to jsem tam nevkročila celej semestr.)

A mám od Courtney pár dalších zajímavosti o sesterstvech, který předčí všechny muzea: například, to, že sorority girls jsou coury, neplatí univerzálně. Coury jsou hlavně holky z Delta Zeta. To je všeobecně známej fakt. Řídí to coury a přijímají mezi sebe jen coury. Říká se jim kvůli tomu easy DZ's. (Kdo se odmalička učil britskou angličtinu jako já, tohle je dobrej způsob, jak si zapamatovat, že Z je v Americe [zí] a když řeknete [zed], koukají se na vás jako... no, jako na postaršího Kanaďana, což nechcete.)

Takhle třeba mimochodem vypadají ty jejich domy na kampusu. Konkrétně tady vedle koleje je jeden vyloženě frat-party-dům - na předzahrádce vždycky sedí pár kluků, popíjejí pivo (to se na předzahrádce může), a nahlas komentujou kolemjdoucí děvčata.
Mimochodem, fakt o sobě mluví jako o sestrách. Prvních pár týdnů jsem se podivovala, kolik že sourozenců ta Courtney má, než mi to došlo.

A když jste v sesterstvu, vaše jedenadvacátý narozeniny vypadají tak, že vám vaše nejlepší kamarádka (je to její exkluzivní práce) vystřihne z kartonu ceduli na krk a napíše na ni jedenadvacet věcí, co musíte za ten den stihnout. Courtney se inspirovala a udělala totéž pro svoji mámu k padesátinám. Máma se prý nejdřív tvářila, že ji to nebaví, ale lap dance od striptéra ji přesvědčil.

sobota 18. července 2015

Den v Georgetownu, tentokrát doopravdy

Rozhodla jsem se, že Georgetown omylem po cestě na nákup a Georgetown v dešti mi nestačil, a vyrazila jsem tam znova. Stojí to za to.

Georgetown je nejstarší čtvrť v D. C., plná malých restaurací, kaváren, a bůhvíproč taky velko-řetězcových obchodů s oblečením. Od naší koleje stačí popojít fakt jen pár bloků, a člověk je v jiným světě. Teda spíš v několika jiných světech. Georgetown Waterfront – molo, kde parkujou lodě, slunečníky, rybí restaurace, taková řecko-italská atmosféra – cítila jsem ve vzduchu moře, i když tam není. O kus dál po cyklostezce – les a úplná pustina až někam do nekonečna. O ulici výš – naprosto kouzelnej kanál Cheesapeake-Ohio mezi starýma industriálníma budovama. O ulici výš – M Street plná lidí a obchodů. O ulici výš – úplný ticho, krásný domy a čtvrť, kde se lidi nebojí nechat kočárek na chodníku před domem. A univerzita vypadá jako Bradavice.

Nemám slov.





pátek 17. července 2015

Den, kdy proběhly dva homeruny a nikdo nevyhrál

Takhle vypadá opravdickej baseballovej zápas - Nats versus Dodgers.

To tak jdete s kamarádama na baseball, bavíte se, jíte to nezdravý jídlo, co se na stadionech prodává, když najednou jsou všichni hráči v půlce hry odvolaný z hřiště, a vy nevíte, co se děje. Tak se zeptáte Američanů kolem sebe, a všichni se tváří strašně vážně, že tohle se fakt nikdy nestává a že to asi musí bejt něco vážnýho, našli bombu nebo tak něco. Spousta lidí odchází, ale žádná panika se nekoná, personál neví, na internetu nic. 

Ale náladu nám to nezkazilo.

No a po dvaceti minutách se teda management uráčí oznámit, že je hra přerušená, protože nefungujou světla. Podíváte se okolo sebe – světla svítí, podíváte se na hřiště – je krásně osvětlený. Podíváte se nahoru, na takový ty obrovský reflektory, co jsou osázený na tribunách, a z patnácti jich třináct svítí a dva svítí tak napůl, ale ne že by to bylo poznat. No nic, opravili to asi až po dvou hodinách a hra se odložila na další den.


čtvrtek 16. července 2015

Den, kdy jsem se neopila

Rozhodla jsem se na poslední chvíli intenzivně testovat místní jedinečnej mix kuchyní. Dneska jsem třeba měla bibimbap. Bibimbap. Ještě jednou to řeknu: bibimbap.


Večer jsem šla do baru, kde moje spolubydlící vyhrála pití zadarmo na celej večer. No, co si budeme povídat, dopadla jsem líp než ona, a ještě jsem kvůli svojí (pochybný) půlnoční znalosti holandský historie dostala pozvání na nejbližší pubquiz.

Bar normálka, baseballový dresy, děsná hudba, ředěný pití, nic nebylo slyšet, opilý holky jako z americkýho filmu, vim, proč tam nechodim.

středa 15. července 2015

Den, kdy mi libertariánská přednáška poprvé přišla dobrá

V rámci cyklu přednášek na Capitol Hillu, tj. přímo v budovách Kongresu, nám dneska přednášel Matt Welch, šéfeditor Reason Magazine, což je takovej libertariánskej odbornej plátek. A kupodivu, po dvou měsících omílání toho samýho dokola, mi to přišlo zajímavý a pozitivní.

Ale musím uznat, že jsem se možná nechala zkorumpovat jeho brilantníma jazykovýma znalostma. Lucce na otázku, jak v postkomunistických zemích efektivně uplatnit principy volnýho trhu s perfektním přízvukem odpověděl „Ja neviem. To je ťažké.“ On totiž v devadesátých letech v Praze zakládal první anglickojazyčnej časopis a žil několik let i v Bratislavě. Když jsme si s ním po přednášce šly popovídat, zareagoval na to, že jsme z Česka a Slovenska, nadšeným „kokot, čůrák, kurva, do prdele“. Byl to miláček.


úterý 14. července 2015

Den, kdy jsem byla znechucená

Posledních pár dnů trávíme s Jirkou transatlantickýma konverzacema o tom, kam budeme v srpnu cestovat a kde budeme v srpnu bydlet, až budeme cestovat. A protože jsem mrcha vypočítavá, ráda bych pravidelným čtenářům blogu umožnila se zapojit do našich dobrodružství – hledáme zejména tipy na zajímavý destinace v okolí Bostonu a Nové Anglie a tipy na gauče nebo podlahy k přespání.

Motivačně bych vás ráda seznámila s obskurním příkladem naší poměrně marný snahy sehnat hostitele přes Couchsurfing:

„Hey Jiri,

Good to hear from you man :). You and your girlfriend sound like a lot of fun. I've never hosted a couple before because I enjoy sleeping nude and usually share my bedroom and bed with my surfers. I've been curious to host a couple though :). Do you sleep nude as well? There would be no real privacy. Are you ok with that? I don't mind sharing space, even sharing my bed. I'm very open minded, even if you two had sex I would not mind--- but I would want to watch haha ;).

Anyways, let me know your thoughts.“

(Jirka mu napsal, že chrápe a že by nám to neklapalo.)

pondělí 13. července 2015

Den uvědomění

Kamarádka-Američanka-germanistka-cestovatelka si mi posteskla, že expati vždycky až zbytečně zdůrazňujou rozdíly mezi svojí zemí a zemí, kde bydlí. S ohledem na to, že se fakt necítim jako Češka, ale dejme tomu jako Evropanka, a vůbec spíš internacionálně definovaná bytost, s ní vlastně souhlasim. Jenomže to bych mohla celej blog smazat, žejo?

On totiž celej ten koncept, že jsou Američani „jiný“, nebo dokonce „divný“, platí fakt jen do určitý míry. Některý jsou tlustý a plýtvají jídlem, některý ne. Ne všichni jsou „Hi, how are you“ typ. Některý jsou jen „Hi“ typ. Některý ani to ne. Smějeme se stejným věcem, což je podle mě úplně nejdůležitější.

Bez ohledu na to, že Američanům říkám tučňáci, se tu cítim jako ryba ve vodě a z davu vybočuju fakt minimálně. Nebo jako tučňák ve vodě, přijde na to. Občas se bez toho „Hi, how are you“ pozdravu cítim vrcholně uraženě.

neděle 12. července 2015

Den, kdy jsem konečně šla do muzea

D. C. je plný muzeí – a do většiny z nich je vstup zadarmo, protože jsou stejně jako zoo Smithonian. Jenomže zavírají v půl šestý, když se vracím z práce. A o víkendu počet turistů naroste asi o tisíc procent, takže v těch atraktivnějších se ve frontě na venku sluníčku čeká třeba dvě hodiny. Dneska při teplotě 38°C. Jo, ale my jsme přišli včas, takže jsme to viděli až na odchodu. Neskutečný.

A doporučení – do muzea Air and Space fakt nechoďte, pokud vás nezajímají věci, co lítají. Naopak do muzea Native American History zajděte určitě, už kvůli místnímu bufetu. Vaří tam sice za hodně peněz, ale podle indiánských receptů a je to děsně dobrý. Bizoní burger nic moc, ale salát z divoký rýže a bochánek, kterej se podle popisu tvářil jako kachní, ale ve skutečnosti byl jablko-skořicovej, dokonalý!

Na druhou stranu, věci, co chodí ve vesmíru, jsou docela zajímavý.


sobota 11. července 2015

Den 7/11

Víte, že 11. července, čili na 7/11 Day, dostanete ve všech večerkách Seven Eleven slurpie (ledovou tříšť) zadarmo? Já to nevěděla, a už to vim.


Taky jsem konečně viděla všechny ty zásadní washingtonský památníky. A kamarád Kyle mi potvrdil, že lidem nemám říkat, že v Evropě studuje magistra každej, a udržim si nekonečnej respekt.

Abraham Lincoln v mega nadživotní velikosti.

Jsme prostě museli, no.

Památník druhé světové války.

Památník druhé světové války: War is over.

Kamarád Kyle je demokrat z rurálního Texasu, což samo o sobě není jednoduchá pozice. Jeho táta je navíc takovej ten zarytej konzervativní republikán, co rád posedává na verandě s pivem a puškou a vůbec si zakládá na tom, že je hodně drsnej. Kyle má například od dětství trauma z kachen, protože mu táta řekl, že chutnají jako lidský maso.

V pozadí Washington Monument a Jefferson Memorial.

pátek 10. července 2015

Den midtermu

Můj studijní systém – začít se učit noc/dvě hodiny před testem, abych si všechno pamatovala čerstvě a po zkoušce si s tím už nezatěžovala hlavu – evidentně úspěšně funguje i v Americe. A nepraktikuju ho jenom já, ale představte si, i ti pilní Američani. Moje spolubydlící je ještě větší lenoch než já. Nezávislýmu pozorovateli by se skoro až mohlo zdát, že spolu závodíme v tom, kdo místo učení zhlídne víc epizod How I Met Your Mother. (FYI, za čtrnáct dní jsme viděly čtyři celý série.)

Mám štěstí, a hned na začátku pobytu se mi podařilo najít skupinku, která miluje deskový hry. Pochopitelně úplně jiný, než znám, ale to vůbec nevadí. Můj favorit je Cranium – takový Activity vylepšený o úkoly jako je sochání z plastelíny, kreslení poslepu nebo broukání písniček. Brutálně těžký. 


Podle mě nejnávykovější hra na světě je Who is the Werewolf? – hrajeme ji poslední dobou tak každej druhej večer.


No a asi nejoblíbenější společenská hra mezi extrémně inteligentními americkými studenty je Mafie. Což určitě znáte, podržte se, pod názvem Městečko Palermo usíná.

čtvrtek 9. července 2015

Den obohacenej zajímavým rozhovorem

Moje mentorka mě pozvala na mňam mňam krabí karbanátek (říkejme mu třeba krabanátek) do nejstarší restaurace v D. C., Old Ebbitt Grill. Alison je bezvadná, mladá, neformální, a kdybych chtěla zůstat v D. C. a pracovat v jejím oboru, což nechci, tak by určitě byla hrozně nápomocná.

Pracuje v Center for Education Reform, což je organizace, která hlavně podporuje výuku v tzv. charter schools. Jsou to takový speciální školy (většinou střední), který jsou sice financovaný z veřejných peněz, takže se tam neplatí školný, ale nejsou pro ně závazný federální osnovy, pravidla učitelských odborů (který mají v Americe neskutečně silnou pozici, například propustit učitele, i když udělá nějakej fakt velikej průšvih, je prakticky nemožný) a spousta dalších věcí. Což je z podstaty věci kontroverzní. Charter schools ve většině případů díky větší flexibilitě poskytujou kvalitnější vzdělání než klasický státní školy, ale pochopitelně se občas objeví průšvih, kterej je diskredituje.

Peníze jsou celkově velkej problém americkýho vzdělávacího systému. Úroveň škol se strašně liší podle ceny školnýho. Pokud je dítě z chudý rodiny (pod oficiální /!!/ úrovní chudoby žije přes 15% lidí) a nedostane stipendium nebo něco podobnýho, dostane prostě jen průměrný nebo podprůměrný vzdělání. Jestli je pak blbý, tak to není úplně jeho vina.

A já si, oproti všeobecně rozšířenýmu názoru, vůbec nemyslím, že jsou Američani blbí. Ti, co jsou se mnou v programu, samozřejmě nejsou, je to taková bublina těch nejlepších. Ale ani ostatní nebudou komparativně hloupější. Jejich vzdělávací systém je prostě učí jiný věci než nás, už od školky. Míň vědomostí, víc schopností. Ve škole se sice nehraje na informace a data, zato mají vžitou spoustu dovedností, o kterých se mně ani nesnilo, třeba schopnost diskutovat, pokládat relevantní otázky, psát eseje, bez problémů se bavit s cizíma lidma.

Američani taky ve škole stráví mnohem míň let než my, takže jsou třeba už ve dvaceti dostudovaní. A mají pak šanci stihnout třeba jak kariéru, tak děti.

středa 8. července 2015

Den D

Velkej den, konference, na kterou jsme se měsíc připravovali, konečně nadešel. Bylo to poměrně frustrující.

Nepamatuju si, že bych se někdy účastnila víc chaotický akce. Můj projekt, na kterým jsem dva týdny pracovala, se nepoužil. Většina dne se prakticky skládala z toho, že jsme s ostatníma stážistkama dostávaly vzájemně si odporující instrukce a pak jsme dostaly vynadáno, že jsme některý z nich splnily. Nebo jsme trávily čas třeba hlídáním prázdných stolů. Když jsem se při týhle vrcholně naplňující činnosti na chvilku otočila, cítim dotyk na zádech – obrátim se, a stojí tam dědeček jako z pohádky, kterej je taky náhodou reverend, a šťouchá mě do zad holí, protože se na něco potřebuje zeptat - mě, ne pěti lidí, co stojí okolo. Než jsme večer (v dešti, potmě, bez instrukcí) všechno odstěhovaly, bylo půl jedenáctý.

No, ale za osvětlenej Kapitol to stálo.
Kongresman Steny Hoyer, kongresman Bobby Scott, kongresman Hakeem Jeffries.
A senátorka Mertová.
Na druhou stranu to mělo spoustu pozitivních stránek. Konference probíhala na půdě Kongresu, a spousta kongresmanů se na mě hezky usmála! Konečně jsem viděla našeho ultimátního šéfa. Zašla jsem do washingtonskýho gastronomickýho ráje alias do jídelny Kongresu. Neskutečně jsem se nasmála, když jsem po Capitol Hillu viděla zmateně pobíhat školní výpravu v modrých tričkách, přičemž každej student měl na prsou nalepenej čárovej kód, zřejmě kvůli kontrolování prezence. (Jé, jak mě by bavilo být ten člověk, co je sčítá!) Dostaly jsme v pátek volno v práci. No a v neposlední řadě, díky tomu, že jsme víceméně uhlídaly americkou holubí letku, nám po banketu zbyla spousta jídla. A jídlo zadarmo vždycky chutná nejlíp! Vydrželo mi asi týden.

úterý 7. července 2015

Den, kdy jsem začala být sociální

...a založila jsem si Twitter. A Snapchat. A aktualizovala jsem si LinkedIn. A zastyděla jsem se, že můj Instagram zarůstá pavučinama. V těchhle dalekých exotických krajích totiž prakticky nikdo bez všech těch věcí nežije. Když při deskových hrách děláme pantomimu, jedna kamarádka si to vždycky natáčí a postuje na Twitter. Každá mrňavá firma, organizace, každej úřad, má nejenom facebookovej a twitterovej profil, ale minimálně i instagramovej, plnej úplně divnejch fotek. (A o některých sociálních sítích jsem nikdy předtím ani neslyšela, přiznejte se, kdo zná Pinterest? Jsem fakt opožděná?)

Měli jsme dneska seminář se slečnou, která je na sociální média odbornice. Hodně intenzivně nám vysvětlovala, jak nám naše digitální alter-ego může pomoct, když hledáme práci – nebo naopak uškodit. Popravdě, vyznělo to tak, že kvantita vítězí nad kvalitou. A protože mě to zajímalo (a protože se mi nechtělo jít umírat do práce), šla jsem se jí zeptat, jestli v tom, co popisuje, hraje nějakou roli klout (protože jsem strašně chytrá a vím, co to je). Ona se na mě tak zvláštně podívala a povídá – cloud? No, to je takový virtuální úložiště dat, víš?

pondělí 6. července 2015

Další extrémně nekonečnej den v práci

Tuhle se mě někdo ptal, jaký to je, pracovat v černošský organizaci. A na to se pochopitelně nedá odpovědět, protože moje kancelář se nevyznačuje tím, že je „černošská“. Teda kromě případů, kdy si ze mě kolegyně dělají legraci a mluví na mě badass ghetto slangem. Například když se dozvěděly, odkud pochází příjmení nedávný samozvaný mediální hvězdy Rachel Dolezal (což je pro ně vyloženě směšná figurka), padly smíchy a prohlásily, že „that is your mo fo“.

V práci se už dva týdny od rána do večera připravujeme na středeční konferenci. Občas máme pět minut na přemýšlení o tom, co proboha budeme dělat po ní.

neděle 5. července 2015

Den, kdy jsem se seznámila s americkou faunou

Ačkoli bych se po popisu zoologický zahrady mohla zdát jako milovník zvířátek, neplatí to paušálně. Tahle věc v naší koupelně mě mírně řečeno znepokojila.


Tahle věc v kamarádčině kuchyni, kterou jsem naštěstí neviděla osobně, mě už ale fakt vyděsila.

Photo by Wamweni Shamambo

sobota 4. července 2015

Den nezávislosti

Největší americkej svátek strávenej v hlavním městě USA, znáte to.

Úvahy, jak ten den strávit, se pro spoustu lidí nesly v duchu paniky z ohlášený hrozby teroristickýho útoku. Hrozba nehrozba, místa, kde se hromadí davy lidí, mě odpuzujou. A tak přelidněný město, jako je D. C. na čtvrtýho července, aby člověk pohledal.


A to bychom nebyli my Čechoslováci, abychom nešli proti proudu! Se Saškou a (Američanem) Michaelem jsme místo na turistický lákadla vyrazili na Theodor Roosevelt Island, což je taková zalesněná bažina uprostřed řeky, kde stojí Teddyho památník. A jasně, že po cestě začalo pršet. A jasně, že pršet nepřestalo, ani když jsme v lese uprostřed bahna hodinu čekali, až to přejde. A jasně, že jsme zmokli až na spodní prádlo, když jsme se z ostrova (pod deštníkem!) odvážně vydali na výlet do Georgetownu. A jasně, že přestalo pršet hned, jak jsme došli domů.


Vidím Teddyho, ale proč v ruce nemá pořádný klacek?


Výlet do přírody se nám v dešti trochu vymstil.

Před slavnými georgetownskými cupcaky byla i za deště fronta až za roh.

Jo a ten slavnej ohňostroj za 240 tisíc dolarů? Tak to je prostě půlhodinovej ohňostroj. Díky bezvětří trochu zastřenej kouřem a mlhou. Občas ozvláštněnej smajlíkem nebo nápisem USA.


Světýlka byly trošku zastřený kouřem a mlhou, ale to lidem nezabránilo v tom, aby na ně zbožně koukali.

pátek 3. července 2015

Den, kdy jsem se konečně podívala do zoo, jupí!

Washingtonská zoo je součást Smithonian Institution – to je takovej soubor všemožnejch vzdělávacích institucí, hlavně muzeí, který financuje federální vláda, a je tam díky tomu vstup zadarmo. Je větší než pražská zoo, ale o dost chudší na zvířátka. Na pandy ale vede milión nula. Ňuf.


A můžu si po dnešku odškrtnout spoustu obligátních amerických zážitků:
Sushi s divnýma ingrediencema (sýr a pálivá majonéza).
Mraženej jogurt.
Popcake.
Návštěva baru, kterej zvenku vypadá jako vystřiženej z ulice Ve Smečkách.