Den zúčtování

Chtěla jsem to shrnout tak, aby to nevyznělo pateticky, ale na to to tu bylo až moc dobrý.

Tenhle výlet pro mě byl studijně nejpřínosnější zkušeností v dosavadním životě. Být mezi Američanama je úplně zásadní pro poznání jejich mentality. Být v Americe je nezbytný pro pochopení americký kultury. Mezi studiem americkýho politickýho systému z dálky a praktickou zkušeností s životem a prací v D. C. je propastnej rozdíl, kterej ani nedokážu popsat.

Měla jsem báječný dva předměty a chodila na spoustu dalších přednášek, kde jsem se dozvěděla neskutečně hodně věcí. Začala mě bavit ekonomie. Seminárky se mi psaly úplně samy. Asi dvakrát jsem se odhodlala položit řečníkovi doplňující otázku.

Musela jsem se teda naučit si v každým okamžiku uvědomovat, že TFAS je úplně otevřeně libertariánská organizace, která chce, aby ze mě byl na konci léta taky aspoň trochu libertarián. Neztratit kritický myšlení byla jedna z největších výzev tohohle výletu.

V práci jsem dostala hodnocení, ve kterým moje nadřízená do kolonky „nedostatky“ popsala moje přednosti a řekla, že jinak fakt neví. Poprvé v životě jsem měla pravidelnej pracovní režim a občasný pocity marnosti z byrokracie byly vyvážený radostí z toho, že konečně používám svoje školní znalosti k tomu, abych něco vytvářela.

Potkala jsem neskutečnou spoustu chytrých lidí. Většina z nich už teď má vedoucí pozici v nějaký studentský organizaci – TFAS se snaží dávat dohromady budoucí „lídry“. (A ten jejich důraz na ten lííííídršip je celkem komicky patetickej. :)) Pro mě to bylo nesmírně užitečný srovnání, jak věci fungujou jinde. Mám spoustu inspirace.

A vůbec, vypadnout z domova je potřeba. Jeďte taky.

http://jetotulepsi.blogspot.com

Den, kdy jsme dostali diplom, a to ještě před výsledky zkoušek

Nechci konspirovat, ale přijde mi, že má TFAS nějakej pozoruhodnej vzoreček, jak přidělovat studenty k různým aktivitám „za odměnu“. Už jsem popisovala, jak jsem někdy v červnu v podstatě náhodou šla na nóbl večeři se sponzory – odhaduju, že mě na poslední chvíli vzali, protože někdo neměl čas. Na konci července mě pozvali na velmi komorní schůzku (v osm ráno s kafem zadarmo), kde jsem měla zhodnotit program. Na rozdíl od mojí spolubydlící mě ale nepozvali na hodnotící oběd s vedením organizace, a taky jsem nemusela psát dva děkovný dopisy náhodným dvěma mecenášům.

Surprise surprise, nevím o tom, že by na jakoukoli z těchhle aktivit vybrali lidi, který si na program hlasitěji stěžovali.

Jedno z hledisek zřejmě byla taky fotogeničnost. Při každým focení se naaranžovalo pár předem vybraných (na papírku napsaných) lidí, aby zapózovali na propagační materiály. No a jednoho kluka vybrali prakticky na všechno – šel na všechny obědy a večeře, vystupoval v propagačním videu, byl na všech fotkách a na závěr měl dneska projev na diplomový ceremonii. Byl to ten nejambicióznější ze všech, myslim, že mu předpovídají zářnou budoucnost.

Ceremonie nic moc, ale slušelo nám to!

Aby toho dneska nebylo málo - pro svoji finální návštěvu knihovny jsem si vybrala (svůj poslední) den, kdy jim blbla technika, a ani za dvě a půl hodiny se mi proto nepodařilo naskenovat knížky na diplomku, co potřebuju. No, co už.

Jak taky může vypadat univerzitní knihovna.

No a nejlepší, co pro nás naše protivný suitemates udělaly, bylo, že se sice odstěhovaly bez jakýkoli snahy uklidit koupelnu, ale zato se odstěhovaly o den dřív. Takže hádejte, kdo měl kde spát?

Poslední den v práci

Při příležitosti konce svojí stáže jsem zjistila, že kolegyně, se kterou jsem seděla v kanceláři a občas jsem měla pocit, že jí musím vysvětlit, co je to počítač, učí politologii na vysoký škole. Makes sense.

Dneska teda končili všichni, a facebook byl plnej srdíček a nadšenejch statusů a fotek dárků, co v práci dostali – stodolarová karta American Express, padesátidolarová poukázka na Amazon, a tak vůbec. Já čekala nanejvýš přáníčko, ale poukázka do Starbucksu mě příjemně potěšila – to je přece hezký, asi si všimli, že si každej den nosím do práce kafe zvenku, když už tam nemají funkční kávovar… No. Nevim. Pět dolarů. Jedno kafe. Práce v neziskovce, no.

Den, kdy jsem málem proletěla

V den svojí zkoušky z ekonomie bych ráda věnovala aspoň jednu zmínku svýmu učiteli ekonomie, jenomže Chris Coyne se těžko popisuje. Je mladej. Je nekompromisní ultra-libertarián. Nosí červený džíny. Má vynikající humor. (Natolik, že mě začala bavit ekonomie.) Je extrémně skeptickej. V životě se řídí zásadně ekonomickýma principama. A prapodivnýma ekonomickýma teoriema, který mi byly celkem povědomý. Pro spřízněnce, který jsou poznamenaný podobnou zvířátkovsky teoretickou ekonomií jako já – je to trochu Kameníček, ale mladej a pěknej a míň arogantní. Tak jsem vám ho popsala. To jste se toho dozvěděli, co? Tak aspoň jeden citát.

„If you want to start advocating for price controls, fine. I won’t judge you. Well, not here. Outside. And only if it hurts me. Which it will.“

Testy se v Americe vyplňujou přes záznamovej arch jako u nás, s jedním drobným, ale dost zásadním rozdílem. Den před zkouškou kamarádka zoufale psala na facebook, že nutně ještě v noci potřebuje ořezávátko. Nabídla jsem jí svoje, přišla, ořezala si pět tužek, asi dvacet minut mi děkovala. Druhej den se ukázalo, že tužka je skutečně předpokladem pro to, aby člověk úspěšně složil zkoušku - americký vyhodnocovací stroje totiž nepřečtou propisky ani fixy ani nic jinýho, co jsem měla pěkně poctivě připravený. Ale cajk, mám kamarády.

Uprostřed noci jsem venku potkala kamarádku Badriu se sušenkovým milkshakem, která mi poradila, ať si jdu taky dát sušenkovej milkshake, protože všechno se sušenkovým těstem je dobrý. Badria je bezva a veselá a sexy a většinou opilá a je s ní legrace a je z muslimský rodiny. TFAS ji ubytoval s židovkou a jsou nejlepší kamarádky. Tolik ke stereotypům. (Zmiňuju to především proto, že jsme s Badriou při tý příležitosti u kolejí společně viděly našeho prvního potkana. Byl velkej jako větší veverka. Ještě, že odjíždíme.)

Den, kdy jsem si udělala radost

… a omluvila jsem se z práce. A šla se fascinovaně procházet do Knihovny Kongresu a Nejvyššího soudu. A v knihovně byla náhodou velká výstava o boji za občanský práva, takže mě za to ulejváctví ještě pochválili.

Původní zatýkací listina Rosy Parks. Wow.

Knihovna Kongresu, taky dobrý.

Asi není úplný tajemství, že nejsem velkej fanda starožitností a starých baráků a vůbec věcí, co mají na sobě moc zbytečných ozdobných věciček. Nejúchylnější mi teda ale přijdou všemožný historizující slohy. Fakt nechápu, proč v D. C., který vzniklo na zelený louce, jsou všechny baráky postavený v nějakým prapodivným pseudoklasicismu. Mohli to udělat jednoduchý a hezký, jenže oni radši na každej barák přilepili pár andělíčků a korintských sloupů. Člověk by řekl, že to stavěli v devatenáctým století, tak dobře, ještě neměli rozum, ale ono ne. Třeba takovej Nejvyšší soud (pro kterej zrovna teda mám slabost, protože jsem nerd přes americkej právní systém) byl postavenej v roce 1935. Jeden z tehdejších soudců si na konto nový budovy postěžoval, že mu připadá, že si tam sedí jako devět brouků v karnackým chrámu. Není to myslím úplně neopodstatněný:

Taky mi, zejména v letním sluníčku, všechny ty bílý baráky a obří ulice se zářivě světlým dlážděním připadají neskutečně nešikovný, protože se v jejich blízkosti prakticky nedají otevřít oči. Konkrétně budovu Nejvyššího soudu jsem si poprvý pořádně prohlídla, když pršelo.

Celej Capitol Hill je mimochodem podvrtanej tunelama mezi budovama, aby se úředníci a zejména politici nemuseli namáhat vycházením ven na washingtonský superostrý sluníčko. Tunely, který jsem já viděla, byly docela hnusný, a označení „kancelářská krysa“ pro ty, kdo jima prochází, mi díky tomu přijde dost adekvátní. Ale ne všechny jsou přístupný veřejnosti. Upřímně řečeno by mě nepřekvapilo, kdyby pověsti nelhaly a bylo to podkopaný až pod Bílej dům. Je to přece země neomezených možností!

Den nejinspirativnějšího setkání v životě

Na jedný networkovací akci s absolventama TFASu jsem se seznámila s neuvěřitelnou osobou – Julii je 22, pracuje už rok v neziskovce zabývající se rozvojovou pomocí především v severní Africe a na Blízkým východě, součástí její práce jsou pravidelný nácviky utíkání před střílením a jak se chovat při únosu, díky čemuž má taky rizikový přídavky k platu a vydělává si opravdu hodně. K tomu vypadá jako panenka, maluje obrazy a je to podle mě nejmilejší osoba na světě. Má opravdu rozsáhlou představu o tom, jak TFASu splatit, kam ji dostal, takže se ve svým nabitým rozvrhu každou chvíli schází s nějakýma mlaďochama, kupuje jim kafe a radí jim se životem. Se mnou strávila dvě hodiny a neskutečně mě namotivovala. Můžu zvládnout úplně všechno, víte? Počkejte, až mě uvidíte, jaká jsem pozitivní!

Jinak sešly jsme se na Eastern Market, jednom z těch farmářských trhů, ze kterých jsou Amíci tak na větvi. Docela normálka.

I když, tohle se na evropským trhu jen tak nevidí.

A cupcake je taky spíš Amerika.

A na schůzku jsem dorazila pozdě, protože washingtonský metro. Je to fakt na hlavu, člověk by si řekl, že na rozdíl od autobusů, který staví doslova na každým rohu a tudíž nikdy nejezdí včas, na metru není co zkazit. Je. Nebyl týden, aby se nestala nějaká větší havárie a aspoň jedna linka nebyla ve špičce vyřazená z provozu a lidi zaseklý uprostřed tunelů. Podotýkám, že ve spoustě vagonů je trvale rozbitá klimatizace, takže je v nich zhruba čtyřicet stupňů. Na každý stanici nefunguje aspoň jeden eskalátor. Na druhou stranu – díky tomu, že je metro poměrně drahý (ve špičce i 4 dolary za cestu) a má dost nekompromisní turnikety, je relativně čistý (byť podlaha ve vagonech je pokrytá kobercem, wtf) a nepohybujou se v něm vyloženě strašidelný existence. Mimochodem – z nějakýho záhadnýho důvodu řidiči hlásí do mikrofonu názvy stanic a další úplně nahodilý informace během jízdy. Některý z nich jsou asi nevypovídaný a v podstatě celou cestu nezmlknou, a nikdy jim není rozumět ani slovo. Nebo jen nemluvim řidičštinou.

Den, kdy jsem vymyslela elegantní řešení spisovatelskýho dilematu

Vyrazila jsem do muzea, byla tam fronta, neni to důležitý, já sem chci radši nacpat věci, co se mi jinam nevešly. Takže pokračování včerejška – co mě v Americe fascinuje.

V D. C., a fakt specificky v D. C. a jinde ne, se na každým druhým rohu na zemi válí gumička do vlasů. Nevim proč. Přijímám návrhy.

Člověk by podle mapy neřekl, jak strašně teplo v Americe je. A D. C. je ještě docela severně položený, některý kamarádky z Kalifornie nebo Texasu se místním skoro-čtyřicítkám smějou, že to je pro ně jaro. Zbožňuju klimatizaci. Nekecám, zbožňuju klimatizaci.

Nevim nevim, jak si budu odvykat na americký pojetí služeb. Co budu dělat bez vody zadarmo? (Pozn.: tenhle poznatek platí, když se zrovna nestydíte si o vodu zadarmo říct.) Bez bagetky s máslem v restauraci zadarmo? Bez kečupu a hořčice zadarmo? (Pozn.: kečup a hořčice tvořily velkou část mýho studentsky úspornýho jídelníčku.) Bez číšníků, co se představí a automaticky doporučí svoje oblíbený jídlo? Bez Uber-aut, který mají na zadní sedačce přidělaný košíky s bonbonama, žvýkačkama, lakem na vlasy a krémem na ruce, že se tam až nedá hnout?

Asi si to vynahradím českým pojetím bister a fast-foodů, kde si člověk může dát zároveň jídlo a kafe, ne každý v jiný budově. Seriously, Ameriko, kávovar se dá nacpat kamkoli.

Taky mi asi nebudou chybět neviditelný, ale zato všudypřítomný kousavý mušky, díky kterým moje nohy vypadají jako měsíční krajina.

Trochu ambivalentní vztah mám taky k dalším přírodním aspektům. Zvířátka jsou víc součástí mýho života, než doma, kde mám psa a tři kočky. D. C. konkrétně je plný veverek sedících na lavičkách, ptáků překážejících na chodnících, švábů na zemi a potkanů kdekoli. Posledně jmenovanýho jsem teda naštěstí viděla jen jednou, ale byl velkej jako menší kočka, takže to stálo za to.

Flashback do Portlandu: mýval (obrovský zvíře, nekecám!) je úplně běžná věc, a bohužel taky otravná a nebezpečná. Mít kousek od centra města na zahradě kojota je taky běžný a v porovnání s medvědem, kterej je naprosto reálná alternativa, vcelku v pohodě.